Strach

motto: nebojte se! (uvažovat o strachu)

Rozmohla se představa strachu jako něčeho nepatřičného. Něčeho, z čeho jde až strach. Tato představa je falešná jak psychologicky, tak teologicky.

Předně si musíme vyjasnit, co to strach je. Je to bezesporu nějaká emoce. Psychická reakce na něco. Na co? Na to, co nás ohrožuje. Co nás chce připravit o nějaké dobro, hmotné či nehmotné. Oloupit o majetek, budoucnost, život, blízké...i cokoli, co pro sebe považuji a držím jako své a druhých dobro. Vše, co toto ohrožuje, vyvolává strach, obavu - reakci, jež je projevem zdravě fungující psýchy. Její absencí by byla apatičnost, která by v důsledku vedla k záhubě - těla i duše, podle toho, co by bylo napadeno.

Z toho je zřejmé, že samotný strach není nic nepatřičného. Jde o přirozenou součást lidského života, soukromého i společenského.

Problém proto neleží v samotném faktu strachu. Problém leží v identifikaci zla, jež strach působí. Jde-li o skutečné zlo, potom je člověk práv se obávat. Jde-li o zlo pouze zdánlivé, je strach lichým, zbytečným. Je tudíž třeba, dostaví-li se strach, zjistit povahu zla, které nás ohrožuje. Pokud se ukáže, že žádné skutečné zlo nehrozí, jde o planý poplach; jakmile je toto zřejmé, strach sám od sebe mizí. Pokud se hrozba potvrdí, anebo trvá vážná, tj. rozumně zdůvodněná obava, potom je třeba se podle toho zařídit, zabránit tomu, aby se hrozba naplnila. Zvláště v případě aktivního zla, které reprezentuje např. inteligentní útočník, je třeba ctnosti statečnosti, která strach přemáhá a neohroženě se proti zlu staví. Ve společnosti jí mají disponovat její profesionální obránci s politiky v čele.

Evangelijní výzva "nebojte se!", není - v duchu zásady milost neruší přirozenost - zaměřena proti strachu v tom smyslu, že by strach neměl být vůbec pociťován, ale znamená, že ho má křesťan překonat, nenechat se jím ochromit. Má na jeho impulz čelit zlu, a toto zlo účinně přemáhat. Nebojte se, já jsem přemohl svět, říká božský Mistr. Apocalypsa pak ukazuje Jeho konečné vítězství na horizontu dějin - politických a kosmických - aniž by bagatelizovala individuální a společenské drama, které k němu ústí. Součástí tohoto dramatu je strach, že by mohlo být nejen něco, ale i vše ztraceno, totiž (moje) duše. Tato obava, tento strach je počátkem moudrosti, která má svůj cíl v Hospodinu, ve věčně blaženém patření, v němž už žádného strachu nebude a nemůže být, protože v Něm žádného zla není. 

PS: Strach ze strachu je - správně uvažujícímu - názornou ukázkou zdánlivého zla.

PPS: Patologické strachy jsou sice objektivně něčím zlým, dělat z nich ale závěry o strachu vůbec, je projevem nemoci, nikoli zdraví.