Skartační manipulace Aleše Opatrného

V Katolickém týdeníku padla otázka:

V otištěném vyjádření předsedy Papežské rady kardinála Coccopalmeria (viz KT 12) jsem četl, že církev by mohla připustit k eucharistii věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou touhu uskutečnit. Znamená to, že už není nutné učinit rozhodnutí rozejít se ve svátosti smíření s hříchem?

Odpovídá na ni Mons. doc. Ing. Mgr. Aleš Opatrný, Th.D.: http://www.katyd.cz/odpovedny/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html

Podívejme se na jeho odpověď blíže.

Opatrný začíná modelováním profilu hypotetického tazatele:

Důležité je, zda má člověk touhu porozumět, nebo zda to, co ho překvapí, hned odmítne.

Opatrný tím převádí samotnou otázku, její obsah, na jinou kolej: na povahu tázajícího. Přitom odpověď na položenou otázku nesouvisí s jeho kvalitou. Je jedno, jestli tazatel o věcech do hloubky přemýšlí nebo klouže po jejich povrchu. Odpověď na položenou otázku bude pravdivá nebo nepravdivá bez ohledu na úroveň tázajícího. Opatrný tak hned od začátku provádí úhybný manévr, jenž spočívá v modelování profilu tazatele jako někoho omezeného, zdeformovaného, zcestného, jak uvidíme dále:

Snad není těžké uznat, že papež František a kardinál Coccopalmerio jsou vybaveni dostatečnými znalostmi a autoritou, a nelze je tedy podezírat ze snahy rozmělňovat evangelium, ani z nevědomosti o tom, co je správné. Spíše nám připomínají, abychom brali v úvahu Ježíšovo poselství celé, ne jen několik správných pouček, izolovaných od všeho ostatního. A uznali, že jde o řešení skutečných a jedinečných lidských příběhů, ne o nějaké školní cvičení.

Opatrný nepřímo vykresluje tazatele jako toho, kdo má problém uznat (autority), kdo (autority) podezírá z bezbožnosti a nevědomosti. Vykresluje ho jako omezeného na několik správných pouček, izolovaného od spletité reality a nechápajícího jedinečnost lidských příběhů, hledícího na život optikou školních cvičení (v podstatě obraz psychopata).

Po tomto vykreslení povahy tazatele přichází s příkladem ze života, který sugestivně vyhrocuje:

Mají být odsouzeni k životu bez svátostí „na doživotí“, když víme a vyznáváme, že svátosti jsou tak důležité pro křesťanský život? Nebo snad mají rozbít existující rodinu, aby se jim cesta ke svátostem otevřela, čili způsobit další zlo dalším osobám?

A pokračuje:

Papež František v exhortaci Amoris laetitia jasně říká, že není v logice evangelia, aby byl někdo odsouzen a vyloučen natrvalo. Nepochybně mu jde víc o skutečné lidi a jejich cestu víry než o citování (v zásadě správných!) pouček. Proto požaduje, abychom osoby v obtížných a „neregulérních“ situacích přijali, abychom rozlišovali ve světle Ducha Svatého jejich situace a umožňovali jim začlenit se co nejvíce a co nejlépe do života církve. Abychom nad nimi nestáli se zdviženým prstem jako ti nechybující a spravedliví. A uznali, že svrchovaně moudrý Bůh od nikoho nechce něco, co je nemožné, nebo to, co by jen rozmnožilo bolest a zlo.

To je řeč zdrcující všechny odsuzující, všechny, kteří z pohodlí svého zdařilého života chtějí trýznit osudem trýzněné. Kdo jsou tito? Přece ti nelítostní, potměšilé otázky kladoucí farizeové. Opatrný zde dosahuje cíle: Tazatel se musí od vylíčeného profilu buď odvrátit, anebo s ním ztotožnit; tím by se ale stal antievangelijní, protilidskou zrůdou. Vždyť kdo jiný by po někom chtěl to, co je nemožné, nebo to, co by jen rozmnožilo bolest a zlo?

(Spolu)tazatel, pokud chce zůstat na straně dobra, se tak musí od otázky odvrátit. Vždyť (ta otázka) vylétá z hnízda těch se zdviženým prstem!

To je podstata Opatrného odpovědi, která je manipulací, nikoli odpovědí na otázku. Tu svým postupem hned zkraje zazdil a obešel. Možná si tento svůj úhybný manévr vůbec neuvědomil. Možná svému postupu, své projekci osoby tazatele uvěřil a sám sebe přesvědčil, že je uprostřed dění na té správné straně. Tím se ale ocitl v izolaci od všeho ostatního!

Je pravda, že:

V životě jsou situace, kdy pokažené věci nebo způsobenou škodu v životech druhého člověka a v Božím řádu nelze napravit. Minulost je nezměnitelná. Bylo by tragické, kdyby pro křesťana, tedy Ježíšova člověka, v tom případě nebyla žádná reálná cesta k plnému životu v církvi a s Pánem.

Opatrný ale ignoruje východisko, které spočívá v Církví předkládaném přesvědčení víry, že člověk z moci milosti, která mu byla dána ve křtu, je schopen jít životem navzdory tomu, co je pokažené a nenapravitelné.

Podívejme se na věc realističtěji, než jak ve své dusivé psychlogizující abstrakci činí Opatrný. Ptát se ho bude skutečný člověk, nikoli černobílá postavička z mainstreamových náboženských komiksů o novodobých farizeích.

Každý zná nebo alespoň jeho známí znají někoho, kdo ačkoli rozvedený, protože druhou stranou opuštěn, zůstal sám - bez dětí, které mu druhá strana uzmula nebo s dětmi, které jí druhá strana nechala. A v tomto stavu zůstává, protože ve svědomí zavázán tím, co ho Církev naučila, věří, že toto jeho jednání je správné a Bohu milé. Přestože měl(a) příležitosti dostat se zpět do hry, raději si zničil(a) život. A tento člověk se Aleše Opatrného ptá:

Znamená to, že už není nutné učinit rozhodnutí rozejít se ve svátosti smíření s hříchem?

Bude i v tomto případě Mons. Opatrný tak odvážný, že tazatele či tazatelku skartuje do profilu, který ve své odpovědi vymodeloval? Nebo odpoví na jejich otázku jasné ANO - NE? Pokud neodpoví, bude lepší, když si své jednostranné vžívání se do těžkých, nenapravitelných škod v životě druhého člověka nechá od cesty a bude mlčet.