Náboženství

Zatímco na signálech jak v pohodovém rádiu Proglas, vymknuta ze svých kloubů doba šílí: že jsem se zrodil, abych napravil ji! (Hamlet, překl. E.A. Saudek)

Dva dny průběžně poslouchám svoji (ne)oblíbenou stanici ČR Plus, co říkají o Turecku v souvislosti s takzvaným pučem. Slovíčko takzvaný jsem přiřadil já. ČR Plus ho používá jinde, zásadně u slovního spojení "islámský stát". Takže co nám říká veřejnoprávní médium v souvislosti s "nevydařeným vojenským převratem"? Často mluví o tom, že to postihne turismus. Dobré, že? (Ale to jenom ve zkratce, rozebírají to tam trochu šířeji - abych nekřivdil). Možná propadám zcestné konspiraci (ta se ale šíří zvláště v samotném Turecku): Tohle je přece naplánovaná, propracovaná akce. Trapný puč a bleskově následující čistky, postihující tisíce (teď říkali 9tis.) lidí z celé sféry státní správy včetně vysokého školství. Přece nemůže nikdo věřit, že tohle je nahodilé. Spíše jde o promyšlené, soustředěné kroky vedoucí k radikální islamizaci Turecka. A potažmo Evropy.

Akademické a politické elity užívají, jednoduše řečeno, defektní antropologii (na vědeckost aspirující, propracovaný pojem, co je člověk) - což nutně vyplývá ze století trvajícího masivního relativismu a dalších neblahých ismů. Pojímají člověka podle převládajících skladebných modelů, ideologickým mustrem protlačených bio-psycho-socio schémat. V takovém pojetí je např. náboženskost něčím nadstavbovým, člověku ne_nutně náležejícím. Tito znalci člověka nedokážou pochopit, a zřejmě vůbec vzít v potaz, že člověk by mohl být bez nadsázky definován jako tvor náboženský, jako rozumová bytost toužící po spáse, tedy po komplexní saturaci, kterou z principu nemůže přinést nic z toho, co nabízí jakkoli vyspělá technická a sociálně rozvinutá společnost. Všechny ty řeči o slepém násilí teroristů (jak třeba čteme i na ravat - já už jsem to tam přestal číst), jsou projevy jakési rozumové slepoty kdesi hluboko v kořeni; odtud neschopnosti rozlišovat.

Neschopnost vzít v potaz určující roli náboženství - a korelativně k tomu náboženské založení lidského subjektu - lze ilustrovat na příkladu reakcí na čin mladičkého Afghánce, který v Bavorsku ve vlaku vraždil cestující. Proč to dělal? Vždyť to nedává smysl! Vždyť přece měl před sebou dobrou budoucnost, byl integrován - dozvídáme se od analytiků. Jinak řečeno, měl být spokojen. Ale nebyl, a to radikálně. Jednal inspirován výzvou náčelníků islámského státu. Odpověď nemůže postihnout žádná parciální bio-psycho-socio teorie, ale pohled z patra, které obývá náboženství.

Vražedný akt v Nice. To nebylo žádné slepé, nesmyslné násilí, ale výslednice zcela vědomého, promyšleného, tedy SMYSLUPLNÉHO jednání. Ten člověk jednal zcela racionálně, ve smyslu vědomě zvoleného cíle, vybrání adekvátních prostředků k jeho dosažení a následného provedení. Motivace k tomu pak byla nejspíše hluboce náboženská. Jenže vzdělaný současník se začne vzpírat. Ne, ne, ne, tady nejde o náboženství!

Bohužel, ideologicky vykastrovaná mysl pomíjí ty nejprostší, základní věci; je třeba si uvědomit, že slova náboženství, křesťanství, islám, se používají pojmově konfuzně, slitě. Uveďme to ve zkratce na pravou míru. Náboženství je rodový pojem, kdežto křesťanství (s nímž si Euro-Američan pojem náboženství bezmyšlenkovitě ztotožňuje) druhový. To znamená: Křesťanstvím se zdaleka nevyčerpává pojem náboženství. Katolická sebedefinice říká, že křesťanství je zjevené náboženství; nebo: pravé (pravdivé) náboženství. Zjevené, pravé - to je klasická druhová diference (mírumilovnost pak podmíněný atribut) a je příznačné, že už se - tato diference - nepoužívá. Vyhladila ji totiž politická korektnost; je otázka, zdali politickou korektnost nepředcházela korektnost náboženská či korektnost "katolická". Ale to nyní nechme stranou.

Jenom díky tomuto mentálnímu šedému zákalu, který postihuje především náčelníky euroatlantického lidu, si lze vysvětlit zarputilost, s jakou elity tvrdí, že náboženství je neslučitelné s tzv. terorizmem. Přičemž slovo terorizmus slouží jako interpretační odvedení problému. Vyvolává totiž dojem výkladu: Ve chvíli, kdy se něco označí za teroristický čin, dojde jakoby k pochopení toho, co se stalo. Jde ale o pouhé zdání. Ve skutečnosti k žádnému výkladu nedochází. Je pouze přiřazena slovní nálepka, nic víc. Pro pravdivé poznání je třeba jít za konvenci slovních označení, ba mnohem hlouběji, za orwellovský newspeak. Realitu totiž neurčují do hesel formulovaná přání. Realita je na nich nezávislá.

Zabíjet lze z různých důvodů a příčin. Podle jejich rozlišení, bychom mohli správně označit povahu toho kterého činu. Platí to i pro tzv. terorismus, někdy, v rámci oficiálních struktur odvážněji označovaný jako terorismus islámský. Náboženství je od něho neoddělitelné. Lze ho právem označit za projev náboženské války. Že se to někomu nelíbí, že se tím jeho teorie o skutečnosti hroutí, je zcela bezvýznamné. K pojmu náboženství prostě nutně nenáleží mírumilovnost. Tak jako v historii byly krvelačné a dobyvačné náboženské kulty, jsou takové i dnes a islám k nim bytostně patří. Samozřejmě lze konstruovat mírumilovnou a veskrze nenásilnou interpretaci islámu, a zdá se, že jí i odpovídá životní praxe většiny muslimů. Stejnoprávně se ale o život hlásí interpretace násilnická. Realita ukazuje, že neexistuje ostrý přechod mezi první a druhou, ale povlovná přechodová zóna mezi nimi, navíc se zdá (samé eufemismy), že přechod se spíše uskutečňuje z první v druhou než naopak.

Náboženství odpovídá něčemu, co je v člověku bytostně založeno. Jako sám člověk, žije i ono vlastním životem, má vlastní dynamiku, která se vymyká projektům ležícím na stolech kanceláří teoretiků, soc.inženýrů a regulátorů lidského myšlení. Ti sice rádi tvrdí, co je a není tou jedině správnou interpretací skutečnosti, ale jejich rozhodovací nárok je, zvláště ve věci náboženství, velice legrační, protože svým samozvanstvím beznadějně od reality odtržený. Povaha a živost toho kterého náboženství či jeho odnoží, nepodléhá dekretům inkvizitorů korektnosti. Pokud v sobě samo náboženství nemá založen nejvyšší autoritativní rozhodovací orgán (a to islám nemá), nemůže o tom, co k danému náboženství patří a co ne, rozhodnout vůbec nikdo ani zevnitř (natož docenti, politici či redaktoři odněkud z jiného konce světa(názoru)).

Ve skutečnosti vidíme na straně tzv. teroristů - muslimů, spontánní oddanost věci víry, bez ohledu na funkce, společenské "církevní" postavení, časný profit a tak podobně. Není potřeba, aby nad sebou tzv. terorista měl nějakou řídící jednotku; je schopen jednat autonomně, sám za sebe, na vlastní pěst, přitom být ideově spojen se všemi, kteří sdílí ty samé články víry. Bezprostřednost s jakou své stoupence radikální násilnický islám zapaluje a vitalita, jakou se projevuje, to všechno jsou znaky náboženství. Hluboká vnitřní síla, které se podřizuje naprosto vše, včetně hodnoty lidského života.

Je krajně pitomou umanutostí korektních nominalistů (těch, kteří věří, že když se věc začne nazývat jinak, změní se), považovat za skutečnost teorii a realitu vymítat. Můžeme to sledovat v médiích, kde každý den, každou hodinu probíhá propagandistické vymítání zlých duchů: Ti, kteří odporují umělým výkladovým konstrukcím elit, jsou kaceřováni jako xenofobové, islamofobové, rasisti, krajní pravicoví populisté, fašisti... Naopak válečné náboženské ataky jsou vykládány pomocí všemožných, přesněji nemožných teorií, jež všechny mají společného jmenovatele: nejedná se podle nich o autentické náboženské jednání, chraňbůh, o jednu ze skutečných tváří islámu. Dokonce neváhají jít tak daleko, že za příčinu těchto jevů sugerují nedostatečnou snahu vlastních (většiny) o integraci cizích (menšiny) - příklad aplikace parciální psycho-socio-antropologie. Nejsmutnější na tom je, že na tohle tmářství, u něhož se nelze ubránit dojmu až jakési doom apokalypsy, naskakují mnozí katolíci i na nejvyšších církevních postech.

V očích náboženských, islámských válečníků, jsou všechny projevy "vstřícnosti", "mírumilovnosti" atp., tedy soc.inženýrská reformace západní společnosti, neklamným projevem dekadence, slabosti, úpadku, vykořeněnosti... tzv. křesťanského Západu. A mají pravdu.