Jak to je s tou krásou?

To je po všech těch příspěvcích v poslední době na signálech víc než nejasné. Jako výchozí pro následující úvahu beru tento článek: https://zeny-matky-manzelky.signaly.cz/1601/co-s-krasou a část diskuse pod ním.

Aby bylo jasno, zabývat se budu tím, co ve společenství žen, matek a manželek spolehlivě vede k ukončení diskuse. Tedy tím, co zaručeně odradí, totiž tím, jak to objektivně je. Odfiltrujeme tak zájem těch, kteří něco takového považují za nehorázný lidský nárok, terorizující lidského ducha, stejně jako ty, kteří to považují za něco neplodného a veskrze nudného. Ti, kteří netrpí takovýmto předpojetím, jsou vítáni a pobízeni k nijak neomezované diskusi.

Krása jako transcendentálie.

Mia-maru píše, že transcendentálie jsou Božské vlastnosti. Z toho dále odvíjí svoji úvahu nad tím, jak by mohla být krása hříchem? To je uspěchaně spiritualizované. Tzv. transcendentálie jsou vlastnosti, které lze vypovídat o každém jsoucnu, to znamená o všem, co nějak je (tedy např. o ženě nebo i o hadříku, který má na sobě). Slovo transcendentální zde neznamená něco tajuplného, lidské myšlení přesahujícího! Naopak, jde o něco, co lze jasně a srozumitelně myslet. Předně je třeba si uvědomit, že transcendentálním je sám pojem JSOUCNO. Jeho transcendentálnost znamená, že ho lze vztáhnout naprosto na vše, co nějakým způsobem je nebo být může. Samotné transcendentálie jsou pak vlastnosti, které nutně patří každému jsoucnu, nakolik je jsoucnem. V plné míře tudíž i jsoucnu nejvyššímu, to znamená Bohu. U Boha tyto vlastnosti vyjadřují jeho dokonale uskutečněnou esenci.

Prvním transcendentálním pojmem je tedy pojem jsoucna. Následují čtyři další, které náleží každému jsoucnu: něco, jedno, pravdivé a dobré. Tolik jich vypočítává Joseph Gredt v Základech aristotelsko-tomistické filosofie, což je ucelené kompendium tradičního tomismu (který zde beru jako výchozí pro diskusi, nikoli jako zjevenou pravdu). Kde je krása? Gredt říká, že krása je kvazi-druh dobra. Cituji:

"Přirozeným dobrem, které je předmětem přirozené snaživosti nižších smyslů, tj, chutě, vůně, hmatu a smyslu pro teplotu, je to, co je smyslově příjemné, to, co přináší slast.

Přirozeným dobrem, které je předmětem přirozené snaživosti vyšších poznávacích mohutností, je krása.

Krása je kvazi-druh dobra. A protože vyšší poznávací mohutnosti se vztahují ke svému předmětu čistě předmětně (objektivně), je krása čistě předmětné (objektivní) dobro poznávacích mohutností. Proto krása přidává k jsoucnu vztah čistě předmětné (objektivní) shody, vztah, jímž jsoucno čistě předmětně odpovídá přirozené snaživosti poznávacích mohutností. Neboť krásou se obecně rozumí to, co se líbí čistě předmětně, tj. jako předmět poznání, v protikladu k tomu, co je smyslově příjemné nižším smyslům, které se nelíbí čistě předmětně, nýbrž jako něco, co zasahuje poznávajícího a působí na něj. ....

Krása jakožto dobrost se zakládá na dokonalosti. Avšak jako zvláštní dobrost se zakládá na zvláštní dokonalosti, totiž na harmonickém souladu částí. K poznávací mohutnosti se tedy jako krásný vztahuje předmět v sobě uspořádaný, jehož části se k sobě navzájem hodí a přirozeně vytvářejí jednotný celek.
To je patrné ze zkušenosti. Ale je možné to ukázat i a priori: Poznání pojímá mnohost danou předmětně na způsob jednoho; uspořádává nutně části v jednotu. Jestliže se tyto části k sobě hodí přirozeně, pak ony části a celek, který se z nich skládá, odpovídají jako předmět poznání: líbí se na pohled. To, co je zmatené, neuspořádané, není ve svém spojení pro rozum srozumitelné, pro smysly je to těžko uchopitelné a obtížně přehlédnutelné, "uráží" to smysly. Naproti tomu řád je jasný a zářivý; tj. krásný: lucidus ordo (Horatius, Ars poetica)

Žádná věc není tak chudá, že by se neskládala nějakým způsobem z mnoha částí. Tak je krásný již jediný čistý tón, nakolik se rozvíjí v čase, a tak se skládá z mnoha souladných částí, a tak je krásná prostá čistá barva, nakolik se rozkládá v prostoru, a tak se skládá z mnoha částí. Ale tato krása je ještě malá. Již dokonalejší je krása dvou harmonických tónů, např. krása kvinty a tercie. Čím větší je rozmanitost, čím dokonalejší jednota, tím je krása dokonalejší. Naprosto nejvyšší je proto krása Boha, nekonečného jsoucna, který má všechny dokonalosti v dokonalé jednotě."

"Krása přitahuje. Máme touhu ji vlastnit" To je omyl. Krása jakožto předmětné dobro je nazírána a tímto způsobem, zachycením ve vyšší poznávací mohutnosti už vlastněna. Jinak je tomu, když chceme vlastnit krásnou věc. Třeba obraz. Buď abychom měli stále k dispozici předmět nazírání nebo k něčemu - ještě nebo výlučně - jinému.

Např. jsoucno "pečená husa" nese jakožto jsoucno všechny transcendentální vlastnosti; je i krásná. Ovšem to není důvod, proč ji chce jedlík - i když volá, to je krása! - vlastnit, s ní se spojit.

Zde (pro muže) leží problém s krásou ženy. Touha vlastnit ji, vychází ze "snaživosti nižších smyslů" ("nelíbí se čistě předmětně, nýbrž jako něco, co zasahuje poznávajícího a působí na něj").

Jak říká Sírachovec... 9,8.