Jak se to má se Sola Scriptura?

Tento článek je reakcí na diskusi pod článkem "Potíže s dialogem a tak vůbec"

https://somniferka.signaly.cz/1304/potize-s-dialogem-a-tak?startTime=2013-04-23+15%3A32%3A52#snippet-comments-comments

V ní se objevil odkaz na článek "Co to vlastně je, ta „Sola scriptura...“

https://quokam.signaly.cz/1112/co-to-vlastne-je-ta

Následující text je kritickým zamyšlením nad tímto článkem a souvisí s výše zmíněnou diskusí. Poznamenávám, že jsem sledoval jenom jeho určitou, avšak klíčovou vnitřní osu, mnohé jsem pominul (přestože by bylo záhodno reagovat). Doporučuji výchozí text přečíst.

JAK SE TO MÁ SE SOLA SCRIPTURA?

Autor uvažovaného článku si klade otázku, co to je Sola Scriptura. Předesílá, že půjde o ne-vědecké, ne-odborné vymezení pojmu. Tím ale jistě nechtěl říci, že půjde o vymezení subjektivní, nemající nárok na pravdivé zachycení skutečnosti. Toto kritérium budiž tedy ústředním pro následující kritiku.

Autor předně píše, co SS neznamená: neznamená nepřítomnost tradice. Na příkladech ukazuje, co tím myslí. Tradicí předáváme evangelium. Tradice existuje v rámci obecnější církevní, místní sborové, rodinné i osobní. Tradice je i legitimním zdrojem poučení.

O co tedy jde v principu Sola Scriptura? Ptá se autor a odpovídá: Jde o to, že „pouze biblický text je autoritativní“. Tuto zásadu potom nalézá v textech Nového Zákona, zvláště analýzou výroků apoštola Pavla o jeho vlastní omylnosti. Může-li se tedy ten, který není v ničem pozadu za „veleapoštoly“ mýlit (hlásat falešné evangelium), musíme připustit, že neméně se může mýlit každý člověk. Proto je třeba mít neomylné měřítko, a tím je biblický text, „protože pouze o biblickém textu je napsáno, že veškeré Písmo je z Ducha Božího.“

Tady ale naráží na obtíž: „V rámci Sola scriptury se totiž začalo zaměňovat to, co říká Bible, s tím, co si my myslíme, že říká Bible“. Autor kriticky nahlíží, že každá interpretace je nesena jakousi vlastní, místní, církevní tradicí a případně zakládá jakousi tradici další. Ale to vše je vystaveno omylnosti. Jaké je východisko? Je jím „výzva pro duchovní boj, pro modlitební zápas, pro neustálé studium Písma a kritické hodnocení svých vlastních názorů a postojů.“ Autorovi však neuniká otázka, která se i přesto neodbytně vynořuje: „mohu se tedy dopátrat pravdy?“

A odpovídá:

„Jestliže si uvědomuji, že se mohu mýlit, pak mne toto uvědomění musí vést k pokání. K uvědomění si vlastní nedostatečnosti, slabosti, hříšnosti, nedokonalosti. Pak musíme velice citlivě od sebe dělit to, co říká Biblický text, od toho, co si já osobně myslím, že Biblický text říká. Na to, co biblický text říká, na tom můžeme stát, na tom, co si o biblickém textu myslíme, na tom stát nemůžeme. A tento postoj je velice osvobozující. Když totiž vyznávám Bohu upřímně, že se mohu mýlit a snažím se s citlivostí od sebe oddělovat, co říká Písmo, od toho, co říkám o Písmě já, dává mi to naopak velkou smělost ve zvěstování Božího slova. Protože když zdůrazním, že to či ono si pouze myslím, pak tím vyzývám svého čtenáře, posluchače, aby sám kriticky hodnotil, jestli to, co mu předávám, je z Ducha Svatého, nebo není.“

Následuje osm bodů, v nichž autor rozvíjí to, co tvrdil hned zkraje: z Písma dovozuje omylnost nositelů a neomylnost Písma.

----------------------------------------------------

Klasická interpretace Sola Scriptura  říká to, co samo toto slovní spojení tvrdí: Pouhé Písmo. Viz polemika v tomto duchu: http://www.distance.cz/component/content/article/29-rocnik-1999/1-cislo/924-sola-scriptura-navod-k-anarchii

Dejme tomu, že úmyslem autora bylo podat výklad hlubší, pravdě více odpovídající. Jak se mu to zdařilo? Sám o tomto principu říká, že znamená „pouze biblický text je autoritativní“ (hle, „sola“ tam zůstalo). Co to znamená, to se snaží ukázat na podstatné ploše svého textu, pomocí svých interpretací jednotlivých míst Písma. Činí tak poté, co odpověděl na otázku, kterou si sám položil: „mohu se dopátrat pravdy?“ Ptal se proto, že kriticky nahlédl nepřekročitelnou hranici mezi interpretací, tedy vlastním názorem a tím, co říká Písmo. Jaká je ale jeho odpověď na tuto otázku? Vůbec na ni neodpovídá. Píše pouze, že toto uvědomění musí vést k pokání, k upřímném doznání, že se může mýlit a ve snahu oddělovat, co říká Písmo a co o něm říkám já.

Jak může toto přinést „velkou smělost ve zvěstování Božího slova“, je ovšem záhadou. Buďto totiž zůstávám stále ve vnitřní nejistotě, nebo od určitého okamžiku uvěřím, že to již nejsou moje nálezky, ale skutečné pravdy Boží! Kdy jindy to však můžu tvrdit, než pouze tehdy, když jsem přesvědčen, že se ve své interpretaci nacházím pod vlivem Ducha svatého. Nedostal se autor tam, kde jsou podle jeho vlastní kritiky „statisíce a možná i milióny“ protestantů? (Autor si totiž na jednom místě posteskl: „katolická církev má papeže jedinného, protestanté jich mají statisíce a možná i milióny. Sice žádný o sobě přímo neřekne, že je neomylný, ale jedná tak, jako by neomylný byl. Má přece - Ducha Svatého“)

Možná to však myslel jinak, jak tomu nasvědčuje i jeho interpretace 1Tes 5, 21:

„Jsme voláni, abychom "všechno zkoumali, dobrého se drželi." 1 Tes 5, 21. Abychom tak mohli činit, musíme tu mít osvědčené, nefalšované, pravé Boží Slovo, na které se můžeme spolehnout. Všechno - i apoštolská učení. Máme tu i příklad z prvotní církve, která v Božím Slově zkoumala Pavlova Slova (Sk 17,11)“

Ten citát nedává moc smysl, domýšlím, že tam mělo být „Všechno máme zkoumat - i apoštolská učení“

Tomuto smyslu nasvědčuje i výzva „vyzývám svého čtenáře, posluchače, aby sám kriticky hodnotil, jestli to, co mu předávám, je z Ducha Svatého, nebo není"

Možná tedy „s velkou smělostí“ říká omylné věci, ty ale musí jejich příjemci zkoumat, zdali jsou pravé – vždyť tak to, podle něj, činila i prvotní církev v případě Pavlově. Jenže tím se problém subjektivní nejistoty pouze přenáší na jiné subjekty, které si přece rovněž nemohou být jisty ...a tak donekonečna. Pravda opět tone v subjektivní nejistotě - přesvědčení.

Pravdivými a zcela jistými by za těchto okolností nutně byly pouhé tautologie – doslovné, přesné citace Písma. Ale i to, při vší absurditě a neživotnosti, by nebylo možné, protože už samotný překlad má mnohdy povahu interpretace.

Jestliže autor nějak tušil, že princip SS je ve své „klasické“ podobě vnitřně rozporný (v Písmu se totiž nevyskytuje) a proto se jej snažil „zpravdivět“, nijak neunikl mnohosáhlým rozporům, do nichž upadnul svým pokusem o reinterpretaci, přestože, jak věřím, si to při své nejlepší a nejupřímnější snaze vůbec neuvědomil.

PS (nejen pro nu333): Jestli mělo být jedním z cílů ukázat, že princip SS neznamená to, co z jednoho každého protestanta dělá papeže, potom se to nezdařilo. Nezáleží totiž na tom, že vymyslíme trochu jiná slova a změníme formulace a potom odvedeme řeč stranou. Záleží na smyslu, na obsahu. A ten zůstal stejný. Jedná se stále o totéž staré nedobré, protože rozporné SS. Jeho rozpornost spočívá v onom „POUZE“. Stačí je vynechat a rozpory zmizí. To ale autor neudělal, viz: „protože pouze o biblickém textu je napsáno, že veškeré Písmo je z Ducha Božího.“ Kdo to můžeš pochopit, pochop: tato věta říká něco, co vztáhnuto na ni samu, se možná zcela nepopírá tak jako věta „pouze Písmo má pravdu“, ale nadobro se relativizuje. Obsahuje totiž lidské, v Písmu absentující tvrzení „pouze o biblickém textu je napsáno“, a to je omylné, což tvrdí sám autor článku. Ale o tom snad bylo dostatečně srozumitelně pojednáno výše.