Pravda lidi nezajímá

Je pravda a pravda.

Je totiž to, čemu se říká praktický rozum a teoretický rozum.
(Ve skutečnosti nejsou dva - jde o rozlišení funkcí jediného lidského rozumu).

Ten první sleduje pragmatický cíl. K jeho dosažení ukazuje vhodné prostředky. Pravdou praktického rozumu je to, co koresponduje s praktickou dosažitelností nějakého dobra, stručně řečeno, praktický rozum nám říká, co máme dělat (abychom dosáhli nějakého cíle).

Pravda sama o sobě, pravda o čemkoli, korespondence rozumu a věci, tj. pravda teoretického rozumu, je oproti tomu sama cílem. Je dobrem, o kterém platí, že je jediným dobrem, které máme hned, jakmile ho/ji poznáváme (Akvinský).

Tímto rozlišením je třeba nasvítit tvrzení, že: pravda lidi nezajímá.

Platí většinově o pravdě teoretického rozumu. Většina lidí totiž vystačí s pravdou praktického rozumu. Ta je zajímá vždy! A nutno říct, že právem.

Jenže omyly, kterými je např. podminována současná západní společnost, jsou doménou teoretického rozumu. Tam vznikly, a tam je potřeba je opravit. Proč?

Protože na základě určitých teoretických pravd, nebo omylů, které se mají za pravdu, se následně orientuje praktický rozum.

Příklad:

Je-li pravda, že po smrti nic není, je možné dělat cokoli. Je smysluplné maximalizovat pozitivní a minimalizovat negativní prožitky, tj. užít si v maximální míře života, dokud trvá. O to, jak to co nejefektivněji provádět, už se postará praktický rozum.

Z teoretické pravdy - po smrti není nic - pak konsekventně plyne životní praxe, např. hedonismus, jdoucí pragmaticky i přes mrtvoly.

Další domýšlení nechávám na čtenáři, který je ochoten zapojit svůj teoretický rozum.