Bůh filosofů je Bohem víry

Tento článek je reakcí na část diskuse pod článkem https://heiduska.signaly.cz/1609/dnes-ne

Je polemikou s tím, co napsal LukášD. Ne se vším co napsal, to by si vyžádalo mnohem více prostoru a hlavně i mnohem více látky ze strany LukášeD. Proto některé části zcela přecházím - aniž bych s nimi souhlasil či nesouhlasil - a věnuji se kritice několika málo jeho tvrzení; na pozadí, které s tím, jak se domnívám, podstatně souvisí. Dole pod článkem jsou pak všechny Lukášovy diskusní vstupy zkopírovány.

LukášD představuje teologické smýšlení, které je v současnosti, pokud dokážu posoudit, velice vlivné. Na začátek by bylo dobré si ujasnit, kam až ten vliv sahá; ve smyslu, jestli tento teologický směr a jeho závěry mají povahu dogmaticky závazného. Nemají. Což snad potvrdí i LukášD. Tím se můžeme hned na začátku uvolnit od ostrých hran buď-anebo (co závazně věřit a nevěřit, i když nutně níže na buď-anebo dojde).

Nelze se ubránit domnění, plynoucí z toho, co LukášD napsal, že on sám se na této ostré hranici pohybuje. Tvrdí např., že Bůh není Bůh (podle něho spíš bůh?) filosofů, ale Bůh Abrahamův atd. Toto sám nevymyslel, ale převzal (v této souvislosti: Romano Guardini, Křesťanské vědomí, studie o Pascalovi). Všichni něco přejímáme, to není důvod k zneuznání. Je ovšem otázka, jestli pouze přejímáme (a dále nezdůvodněně tvrdíme), anebo promýšlíme v konfrontaci s pozicí těch, kteří ne pouze tvrdí, ale dokazují: že Bůh filosofů je Bohem křesťanské víry. Tato linie je příliš významná na to, aby ji šlo minout (zvláště když prorůstá magisteriálními výroky).

Jestliže dogma o poznatelnosti Boha (Stvořitele a Pána) světlem přirozeného rozumu ze stvořených věcí nemá nic společného s metafyzickým myšlením realistické filosofie, jak byla objevena (nikoli libovolně axiomaticky založena, viz níže) starými řeckými filosofy, pěstována ve středověku a precizována v současnosti, potom nemá nic společného Bůh filosofů a Bůh víry. Ale je tomu tak? Dogma o poznatelnosti Boha přirozeným rozumem by se zcela znesmyslnilo, protože nemožným by bylo jakékoli poznání Boha, předcházející Zjevení. Znamenalo by to, že Boha člověk může poznat až ze Zjevení; do té doby o něm nic vědět nemůže. Předpokládám, že toto LukášD nezastává.

Musí tudíž nutně existovat nějaké základní poznání Boha - pojem Boha, který předchází Zjevení a který koresponduje s bytím Boha (pravdivě o Bohu vypovídá). Jak moc nebo málo je toto poznání obsažné, jak mlhavé nebo jasné toto poznání je nebo by mohlo být, k tomu ale LukášD nemůže nic přičinit z reflexe Zjevení (které nějaké předchůdné poznání Boha zcela samozřejmě předpokládá). Musel by sestoupit na zem, tedy do oblasti filosofického myšlení. A tady se dostáváme k tomu, co Papo nazval hřištěm, na kterém se hraje.

Vždy existuje nějaký paradigmatický rámec, v němž se odehrává interpretace skutečnosti (zde tou skutečností je Bůh a jeho zjevení). Toto hřiště je založeno na axiomech, za něž nelze jít. V přesvědčení velké části současné inteligence je, že tyto axiomy jsou nedokazatelné a vzájemně hodnotově neměřitelné, protože každé měření se již odehrává v nějakém axiomatickém rámci. To se týká i teologů, kteří se nechali přesvědčit - anebo spíše pouze uvěřili novověkým autoritám a historikům filosofie, že totiž každé to hřiště, na kterém se hraje, je historicky podmíněné, že v historii myšlení  existuje vedle evoluce i řada revolucí, které tato hřiště z gruntu překopala. O žádném z nich se pak nedá tvrdit, že je tím hřištěm, na kterém všechna hřiště stojí (proti tomu philosophia perennis, viz Jan Pavel II, enc. Fides et Ratio). U moderních, takto poučených autorů se vědomá reflexe základů omezuje na vědomě zvolený filosofický základ, který podle nich nejlépe odpovídá dané době nebo jiným pro ně zásadním parametrům, např. předpokládané funkčnosti, sdělitelnosti obsahů (zde učení o Bohu). Máme tu, jak poznamenává JiKu, "...teologie realistické, nominalistické, scientistické, dialektické, existencialistické, postmoderní..."
Nespočívá náhodou cesta, kterou se dává LukášD a jeho učitelé, ve snaze vystoupit z filosofických základů (čímž by se radikálně uniklo relativismu nekonečna možných hřišť) a přenesením tématu do čisté teologie - kontemplace Zjevení?

Jenže ono jde o vystoupení (uniknutí) zdánlivé. Každý myslící člověk, což platí i - nebo zvláště - o teologovi, používá nástroj myšlení, tedy pohybuje se v tom, čemu staří říkali první principy myšlení.

LukášD píše: "Filosoficky abstrahovaná Boží jednoduchost dostává na frak skutečností trojosobovosti...". Dostává ale na frak skutečně? Abstrahované jsou totiž všechny obecné pojmy, tudíž i všechny ty, které LukášD bezproblémově užívá. Abstrakce filosofů ale (bavíme se o realistech jako byl třeba sv.Tomáš) prošly problematizací, nejsou kladeny s takovou samozřejmostí a svobodou, jako to dělává existencialista (existenc. teolog). Jednoduchost tak je pozitivním vyjádřením nesloženosti a jistě i LukášD nebude tvrdit, že Trojosobní Bůh je složen ze tří Osob. Tímto laciným způsobem nelze filosofické poznání Boha deklasovat.

Po dlouhá staletí bylo samozřejmostí, že zjevená teologie neruší teologii přirozenou, že být katolickým teologem, znamená předchozí osvojení si filosofického instrumentáře a jednotlivých filos. disciplín - nutno říci, že dosud to je součástí církevní nauky - a teologové pak přikročili k traktátu O Bohu jednom, kde se znalostí ontologie pečlivě prošli tím, co se zde primitivně, tedy bez znalosti, strhává jako Bůh filosofů.

V dnešní době je díky všeobecnému odporu k metafyzice líčen obraz nepřítele, kterého ale nikdo nezná. Filosof-teolog a jeho Bůh-samotář, nehybný, neproměnný (od světa a člověka odtržený) atd., to jsou populární nálepky, které mají navodit, jak zpozdilou byla stará teologie, jež se držela poznání, k němuž lidský rozum přirozenou cestou dochází. (Téměř) nikdo ale neví, co vlastně ten traktát O Bohu jednom obsahuje. To by mohlo někoho trknout - že se zde odpudivě mluví o něčem, co vlastně nikdo nezná.

Klidně ať jdou teologové cestou, kterou se ubírá LukášD. Nevidím ale důvod, proč by si měli pomáhat deklasováním něčeho, s čím se v autentické podobě nikdy nesetkali, nebo setkali, ale nepochopili.

LukášD píše: "Boha nevyvozujeme z rozumového úsudku, ale nazíráme Jej díky Jeho Sebezjevení a skrze ně...".

Vraťme se opět k dogmatu o přirozeném poznání Boha. Ono není žádným vyvozováním z rozumového úsudku, ale aposteriorním vyvozováním z poznávané reality, kdy dříve než Boha, pravdivě poznáváme povahu jsoucího (filosoficky pak důsledně reflektováno v noetice a ontologii) a pak teprve (z věcí stvořených - což nejsou pouze skály, rostliny, zvířata, lidé - ale i metaempirická povaha skutečnosti a lidského myšlení vůbec), docházíme k poznání Stvořitele. Např. poznání, že Bůh je jeden, nikoli dva nebo nekonečně mnoho bohů, je jistě zjevená pravda. Ovšem je to i pravda rozumem nahlédnutelná, tedy vyvoditelná - nikoli z rozumového úsudku - ale rozumovým úsudkem, protože dvě od sebe různé skutečnosti se musí něčím odlišovat, jedna musí mít něco, co nemá druhá. Jeden bůh, kterému bytostně schází to, co má bůh druhý, není Bohem. Sv. Tomáš jakožto filosof a zároveň teolog a hluboce zbožný křesťan jasně říká, že Zjevení obsahuje pravdy, které jsou rozumem poznatelné i bez Zjevení a pravdy, které jsou poznatelné pouze ze Zjevení. Rozumově poznatelné pravdy, např. o jedinosti Boha tak jsou většinou věřících čerpány ze Zjevení, a je to tak dobré a správné, protože, jak říká Tomáš, lidé ve své většině nemají intelektuální kapacitu a čas se jimi zabývat.

Z pěti slavných cest (důkazů) Boží existence pak neplyne pouhé prázdné konstatování nějakého nehybného Hybatele. Lidskému rozumu se jimi vynořuje něco z Boží esence, co/ kdo Bůh je. Nikdo z filosofů netvrdí, že takto získaný pojem Boha dosahuje zobsažnění, které přináší Zjevení. Oproti němu jde o poznání svým způsobem velice chudé, ale nikoli prázdné a už vůbec ne relativní nebo nepravdivé. Naopak je to poznání jisté a pro ty, kteří ho po nemalé námaze docházejí, i niterně radostné. On totiž úžas nad tím, že Bůh se stal člověkem, může zakoušet mnohem více ten, který má dokonaleji osvojený pojem Boha. Bůh, který je větší než to, nad co lze cokoli myslet, je sice pro většinu lidí tak vysoce abstraktní hatmatilkou, že vůbec neví, co si mají představit (nemají si představit vůbec nic, v tom je právě pro většinu problém), ale pro toho, který rozumí, jsou potom nadpřirozené pravdy Zjevení i z racionálního pohledu doslova fascinující. Protože si ale osvojil nutné pravdy o Bohu, nejen že je neopustí při snaze chápat tajemství Božího bytí, jak je nachází ve Zjevení, ale ony ho drží v tom, aby správně poznával zjevujícího se Boha a neupadal do nesmyslů. Příkladem je právě sv. Tomáš.

Ze současnosti bych uvedl příklad: tomista Jean-Hervé Nicolas. U nás vychází jeho Syntéza dogmatické teologie. Bude velmi těžká pro většinu filosoficky neučených (těžká ne proto, že by autor používal slova v nezjistitelném významu, jak se děje u autorů jiných). Je to příklad teologa, který spolehlivě bourá onoho slaměného panáka - filosofa/teologa, do kterého se strefuje LukášD. Např. u něho najdeme, jak ona shazovaná aristotelská kategorizace je funkční i v těch nejvyšších subtilitách, v uvažování o vztazích božských Osob.

Shrnuto: Jak již zjistil po krátkém googlování alweryon, pozice, kterou v diskusi zastával JiKu, nejen že není okrajová a opuštěná, ona je stále převládajícím teologickým názorem. Že již patří minulosti, by se mohlo pouze zdát - z necelého století trvajícího úsilí předělat hřiště, na kterém se hraje.

-----------------------------------------------------------

LukášD Nečetl jsem celou diskuzi, ale:
Bůh trpěl, Bůh plakal. Jen ve svém lidství? V Jeho lidství to bylo možné jen proto, že je pro to od věčnosti prostor i v Jeho Božství. A tomuto prostoru se říká "kenoze". Nic lidského Mu není cizí, jak nám ukázal. A je-li schopen trpět jako člověk, je to díky tomu, že je schopen trpět i jako Bůh. Vždyť díky hypostatické unii (tzn. že Bůh se stal člověkem, aniž by přestal být Bohem) byl subjektem veškerého Jeho (a de facto i našeho) utrpení BŮH. A dynamika Jeho lidství, které přijal v Marii, nám zjevuje a ukazuje dynamiku Jeho Božství, které není něčím "nehybným" a "necitlivým", povýšeným nade vše, ale "ustavičným pohybem" a soucitem až k prolití vlastní krve, boholidské krve. Náš Bůh

LukášD není "Nehybný hybatel" Aristotelův a abstrakcí filosofů, ale vášnivý Bůh Abrahamův, Mojžíšův a Ježíšův, který se v Synu ponížil, tančil, plakal, radoval se, žárlivě miloval, nechal se kojit a přebalovat, vzplanul hněvem i vybíhal ke kajícníkům, pil víno a trpěl až k smrti...

LukášD Filosoficky abstrahovaná Boží jednoduchost dostává na frak skutečností trojosobovosti Jediného Boha, který vede ke kanálu poznání Sebe nikoliv racionální abstrakcí filosofů, ale kontemplací Sebezjevení v Ježíši Kristu věřícími v Něj... Jeden Bůh je Společenstvím Tří - Bůh není statická Monáda (muslimů, řeckých filosofů...), ale dynamickým společenstvím tří Osob, které se v jediném a ustavičném úkonu jedna druhé odevzdávají (kenoze), vycházejí k sobě (extaze) a v sobě navzájem prodlévají (perichoreze). Dynamika trojičních vztahů (ne aristotelských vztahů K, ale trojičních vzájemných vztahů S) pak zakládá i dynamiku stvoření, které je dokonce schopné "pojmout" Boha (tím, že se Bůh stal tvorem, hypostaticky sjednoceným a schopným naprostého souladu s Božstvím).

LukášD Tedy: Boha nevyvozujeme z rozumového úsudku, ale nazíráme Jej díky Jeho Sebezjevení a skrze ně, které však neanuluje rozum, ale uspořádává ho a pozvedá k transcendci, která vrcholí v blaženém patření, jež není nerozumné, ale nadrozumové (tj. jak zahrnující rozum, tak jej zároveň přesahující). My nemyslíme Boha, ale učíme se Jím být "myšleni", tj. "znovustvořeni". Proto Boha ani nedeterminujeme vlastními rozumovými vývody, ale vše odhlížíme od Něj, sebezjeveného v Ježíši Kristu, který je poznatelný především skrze víru, jež je "důkazem neviditelných věcí" (Žid 11,1), a zvěstovného apoštoly.

LukášD K artikulování Boha a Jeho sebezjevení je potřeba "pokřtěného rozumu", který si Boha nevymýšlí, ale reflektuje zjevené samotným Bohem: "Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen. Vždyť 'kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat?' My však mysl Kristovu máme." (1Kor 2).

LukášD "Bůh Ježíšův" bude "vždy jiný" než Bůh filosofů, jak naznačuje už Jeho Trojjedinost, Jeho vtělení (a jak se nad tím pohoršovali jak Židé, tak řečtí filosofové, např. Plótinos!), jeho "spoluprožívání" s námi, i jeho msrt na kříži...

LukášD Apropó, Bůh sám se ztotožnil s hříchem, a to na kříži: "Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti." (2Kor 5,21) Jak jen je ten náš Bůh jiný, než si my "myslíme"...